PETR GINZ.CZ

OHLASY

V této sekci máte možnost si přečíst, co o knize Princ se žlutou hvězdou napsali lidé různých věků či zaměstnání.

 

"Díky dochované rozesmáté fotografii, časopisu Vedem a příběhu měsíční kresby z havarovaného raketoplánu Columbia je Petr Ginz jednou z mála obětí, která příběh nacisty zavražděných židovských dětí symbolicky uchovává následujícím generacím. František Tichý svou ne obyčejnou knihou však vykresluje mnohem víc – Petr Ginz pro něj není pouze symbol, ale skutečný dospívající chlapec s rodinou, nápady, radostmi i složitým myšlenkovým světem, ovlivněným realitou protektorátní Prahy a terezínského ghetta. Úplnější obraz už stěží někdo v budoucnu sestaví. Díky dosud nepublikovaným vzpomínkám Petrovy sestry, interpretaci Petrových textů a reprodukci jeho kreseb uložených v dalekém izraelském archivu máme jedinečnou možnost domýšlet, kým Petr byl nebo se býval mohl stát."

 

dr. Jaroslav Najbert, středoškolský pedagog a pracovník metodického oddělení Ústavu pro studium totalitních režimu



 

"Kniha o Petrovi prof. Frantiska Ticheho vyjadruje poslani hlavne mladym lidem:  Ze je mozne, jak to dokazal Petr, i za nejtezsich podminek si zachovat volnost ducha, byt verny pravde a byt tvorivy. Vnejsi krute sily se snazily i tuto Petrovu volnost udusit, ale lidska duchovni sila je neudusitelna. Budoucnost sveta nesporne zalezi na mladych lidech."

 

 Chava Pressburger (dříve Eva Ginzová), sestra Petra Ginze



 

Předtím, než jsem začal číst knihu Princ se žlutou hvězdou, jsem o Petrovi Ginzovi věděl jen málo. Chápal jsem nadšení autora i týmu jeho spolupracovníků, studentů a přátel pro dané téma – vždyť s Terezínskou štafetou, projektem, který mapuje život v protektorátním Terezíně, prožili několik let. Pak jednoho dne ležel na mém pracovním stole rukopis Prince. Očekával jsem fundovanou biografii, precizní práci s fakty a vzhledem k osobě autora i něco navíc – tedy osobní zaujetí a nahlédnutí pod povrch faktů a nejspíše i napínavý příběh. Nicméně má očekávání zahrnovala stále jen a pouze knihu.Možná i proto bylo mé překvapení – no nebojme se to nazvat šok – tak velké. Po většinu času jsem měl pocit, že životní osud Petra Ginze zažívám já sám. Den za dnem jsem cítil, jak se mění atmosféra ve válečné Praze, vyrovnával se skutečností, která se mění ve zrůdnou karikaturu civilizace, bojoval svůj každodenní zápas za smysluplnou existenci v situaci, která mladému židovskému míšenci opakuje, že jeho život smysl nemá a že žádná budoucnost neexistuje. A byl jsem překvapen, kolik života, naděje a optimismu bylo v takové situaci v Petru Ginzovi.Z minulosti vidíme jen odraz uplynulého v charakteru nás samých a spoustu faktů, zachycených kdesi na papíru, starých fotografiích či záznamech. Bohužel nelze podívat se do minulosti osobně, ochutnat, začichat, osahat a prožít něco, co už ve skutečnosti není. Čtete-li knihu Františka Tichého Princ se žlutou hvězdou, je to téměř jako byste tu možnost měli.

 

Karel Vízner, nakladatel



Když jsem knihu začínal číst, naivně jsem si říkal, že se Židům nevedlo až tak zle. Nicméně, jak jsem se kapitolu za kapitolou dostával dál v příběhu, bylo pro mne stále těžší číst, co museli Petr a jeho rodina snášet. Já si už nedovedu představit, jak strašné věci se Petrovi děly v Praze, v ghettu a nakonec i v Osvětimi. Ovšem i přes to si dokázal zachovat krásnou dětinskou radost, proti dospělé odpovědnosti a odolnosti. A právě tyto vlastnosti z něj učinily hrdinu, který se vyrovnal se svým, vskutku nelehkým osudem. Kdo ví, co by dokázal, nebýt jedné z obrovských chyb, kterou lidstvo udělalo. Málokdo může říct, že je jako Petr Ginz, protože málokdo by dokázal toto ustát bez zjevného strachu.

Matyáš Vízner

student



 

Pribeh Petra Ginze je v mnoha ohledech vyjimecny. Je neuveritelne, ze tento zcela obycejny chlapec i mnoho jinych jako on byli najednou vystaveni prostredi koncentracniho tabora, ale jeste mnohem vice ze se jim presto podarilo zachovat jejich prirozenou lidskost, pratelstvi, a nadeji. Je skoda, ze o tak malo z techto mych vrstevniku neco vime. Sam sice nevim, jak bych se v takovychto nesnazich zachoval, ale urcite mohu rici, ze Petrovy ciny svedci o nepredstavitelne statecnosti.

David Kaczer, 14 let, student Sint-Pieterscollege v Leuvenu v Belgii.



 

Já jsem Petra Ginze osobně neznala. Jen až později jeho sestru Evu. Málokdo si uvědomuje, že věkový rozdíl mezi šestiletou holčičkou, kterou jsem tam byla já, a čtrnáctiletým klukem je vlastně téměř jako rozdíl generační. O to víc v Terezíně, kde mladí dospívali mnohem rychleji. Říkám dospívali?- Ne, spíše vyzrávali. Zůstávali kluky se vším všudy, ale měli v sobě zralost a moudrost, kterou jim přinesl život v podmínkách terezínských domovů mládeže, tak obětavě vedených vychovateli a vychovatelkami, „betrojery“, jak se jim říkalo. I v nás, malých, byla snaha žít, jak to jen jde, dál svým dětským životem, navzdory špatným stravovacím, ubytovacím a hygienickým podmínkám. A toto vše nacházím v knížce o princi se žlutou hvězdou: Snahu žít, zůstat plnohodnotným člověkem, udržet lidskou důstojnost, vydržet. Dlouho jsem se potýkala s přízviskem Princ v názvu - on nebyl princ, byl prostě silná chlapecká osobnost, vyjímečně chytrý, nadaný a schopný tyto dary uplatňovat.

 

Znala jsem Petra jen zprostředkovaně: moje máma, prof. Irma Lauscherová ho vyučovala na pražské židovské škole (zmiňuje se o ní ve svém deníku). Po válce, když se ukázalo, jak tragicky skoro všichni její žáci skončili, často o něm hovořila, i když s ním měla ve škole časté „souboje“, myslím, že patřil k jejím nejlepším a nejmilovanějším, také v něm rozpoznala  rodící se mimořádnou osobnost. Jeho smrt a smrt svých ostatních žáků nikdy nepřenesla přes srdce a mám pocit, že ji to celý život trápilo hůře, než zavraždění její vlastní matky v plynových komorách Treblinky.

 

Proto mám takovou radost z nově vyšlé knížky. Člověk z ní přímo cítí, jak intensivní byl ten nedokončený život. Jako by Petr najednou byl znovu mezi námi, ožívá aspoň na tu chvilku…

Michaela Vidláková




Chlapecký domov v Terezíně, zřízený v bývalé škole –zvaný Jugendheim L 417 – byl jakousi oázou v pustině tamějšího ghetta. Vychovatelé se snažili svým svěřencům vytvořit prostředí, v němž by mohli nejen přežívat ve snesitelných podmínkách, ale také rozšiřovat v přednáškách a diskuzích svůj duchovní obzor a současně i sami literárně tvořit.  A právě v jedné části toho domova žil i Petr Ginz. Jeho osobnosti věnoval svou knihu František Tichý – nazval ji „Princ se žlutou hvězdou“. A osobností opravdu Petr Ginz již tehdy byl – ačkoliv měl teprve pouhých patnáct let. Neboť všestrannost jeho zájmů a tvůrčích schopností byla obdivuhodná. Tichého monografie však není pouze svědectvím o mimořádných Ginzových kvalitách, ale vede i k zamyšlení, kolik podobných talentů, kolik nadějných příštích umělců, literátů i vědců zmařila hitlerovská genocida, kterou nazýváme holocaustem či šoa.

Toman Brod




Ačkoliv jsem znala osudy Petr Ginze, přečetla jsem si s velikým zájmem knihu, která v plné šíři a s velikou znalostí dostupných materiálů líčí krátký život i obdivuhodné aktivity tohoto chlapce. V dnešní době stále se rozvíjejících technických vymožeností s obdivem zjišťuji, jakou šíři znalostí a zájmů Petr Ginz obsáhl za tak těžkých okolností, v nichž tehdy žil. Myslím, že i po sedmdesáti letech promlouvá jeho osobnost k dnešním mladým lidem, jimž může být vzorem. (Vždyť dnes by vlastně mohl být jejich moudrým dědečkem…) Proto jsem si obstarala již pět výtisků této knihy, abych jeho dnešní vrstevníky obdarovala a inspirovala. Autorovi Františku Tichému blahopřeji a děkuji za s takovým porozuměním, láskou a důkladností sepsanou knihu.

Libuše Brodová